Podzimní workshop s Karlem a Honzou
Jeseníky 4. – 6.října 2013
Zaměření: Tvorba velkoformátových fotografií a noční krajina s hvězdami
Již drahný čas jsem si pohrával s myšlenkou naučit se fotit. Dlouho jsem rozmýšlel, kdo bude mít tu čest být mým učitelem. Mezi dva největší borce považuji právě Karla Horáčka a Honzu Šmída, jejichž fotografie mě oslovují, jako žádné jiné. V podstatě jsem se ani nemusel rozmýšlet, a jakmile jsem měl našetřeno, zaplatil jsem si víkendový workshop v Jeseníkách. Má očekávání byla veliká a s blížícím se termínem dost rostla nervozita. Největší strach jsem měl z počasí. Říkal jsem si, co asi budeme dělat, když bude hnusně. To budeme sedět v hospodě a budeme na sebe čučet? Nebo co? Týden před termínem jsem několikrát denně kontroloval počasí a doufal, že bude příznivé. Abych řekl pravdu, nevypadalo to příliš nadějně. Jasno mělo být akorát v pátek a v sobotu kolem poledne se to mělo kazit. Bylo mi z toho smutno. Takovou dobu jsem se těšil a potvrdil se Murphyho zákon. Nevím který, ale určitě je zákon na to, že když se na něco moooc těšíte, tak se to pos… . Ale co, nemůže být každý den posvícení, tak jsem doufal alespoň v dobrou partu a spoustu teoretického cvičení.
Ještě před WS jsem se domluvil s jedním „spolužákem“, že ho přiberu po cestě, jelikož on je Ostravák a já přes Ostravu pojedu. To byla další z mých obav. Vzhledem k jeho titulům jsem si říkal, že to bude jistojistě cyp. No ale první obava se během nalodění rozplynula a vyklubal se z něj docela zábavný týpek, se kterým jsem si kupodivu rozuměl. Potvrdilo se pravidlo o výjimce potvrzující pravidlo. Cesta uběhla rychle a už jsme byli na místě určení. Na chatě Barborka pod Pradědem.
Hned u recepce jsme se potkali s Karlem a Honzou a po představení mi bylo jasné, že „to půjde“. Naštěstí jsme všichni (teda až na jednoho opozdilce) dorazili včas a bez zbytečného zdržování jsme se vrhli do práce. V prvé řadě bylo potřeba probrat a dohodnout strategii. To byla první a asi nejdůležitější část WS. Tady se projevil profesionální přístup lektorů, kteří navrhli nejlepší plán, jaký mohli a v jaký jsem doufal, že navrhnou. Vzhledem k počasí rozhodli, že se hned vrhneme na teoretickou přípravu a ještě dnes v noci půjdeme fotit hvězdy. Výborný nápad se kterým všichni jednomyslně souhlasili. Od příjezdu uplynulo asi 30 minut (nebo možná trochu více) a už to začalo. Několika hodinové přednášky o tom co s sebou na kopec, jak nastavit foťák, jak nastavit stativ, jaké jsou zásady práce v terénu, jak se fotí statické a jak dynamické hvězdy atd., atd. Abych řekl pravdu, tak polovinu věcí jsem již znal, ale opakování je matka moudrosti a není na škodu. Byli tam i tací, kteří to neznali, a pro ně to bylo velice výživné. Před desátou jsem si odskočil do restaurace načepovat do termosky horký čajík, jak jinak než s medem a rumíkem a pokračovalo se ve studiu. V té chvíli jsem udělal, jak se později ukázalo, velikou chybu. Jelikož jsem usínal, čemuž se v pátek v noci nelze divit, tak jsem si dal energetický nápoj. V té chvíli to bylo super. Jenže přibližně ve 23:15 se rozhodlo, že půjdeme spát a ráno ve 2:00 vyrazíme. Super. Až na to, že jsem byl nabuzený a za boha jsem nemohl usnout. V hlavě mi hučelo, přebíral jsem si informace, co jsem do sebe dostal a těšil jsem se, až budu za chvíli vstávat a půjdeme fotit. Takže můj spánek trval asi hodinu. Jakmile zazvonil budík, tak jsem ho chtěl hodit z okna, ale naštěstí mě můj spolubydlící podržel (psychicky) a začali jsme se balit. Ve 2:00 jsme již byli u recepce a zjistili jsme, že pán „není problém“ (šéf chaty), zapomněl nechat odemknuté dveře. No ale pro nás to problém nebyl, poněvadž jsme šli ven a okna byla nízko. V opačném případě, kdybychom se ve 2 v noci vraceli z focení, by to bylo nepříjemné…
Počasí nebylo špatné. Alespoň u Barborky ne. Měl jsem oblečení, které dobře chránilo před větrem, pod ním několik tepelných vrstev a pod nimi spoustu tuku :-). Čepku, dvoje rukavice, šálu, čelovku… Prostě pohoda. Na kopec jsme lezli asi hodinu, takže jsem se docela zapotil, ale suché oblečení v batohu to jistilo. Když jsme dorazili na místo určení, již to nebyla taková pohodička. Foukal vítr jako kráva (56km/hod) a teplota kolem 2°C. Což mi osobně dávalo pocitovku kolem -10°C. Zalezli jsme do závětří a ti co měli suché oblečení se převlékli, ostatní jen tiše záviděli. Jeden z velitelů (Karel) zavelel „vypadněte ven ze závětří a běžte tam kde nejvíce fouká, tam bude dobrá kompozice“. Nikomu se samozřejmě nechtělo, ale všichni jsme poslechli. Jak jinak, že? Rozkaz je rozkaz! Teorii jsme měli všichni čerstvě v hlavě, foťáky nastavené už na chatě, tak jsme mohli začít pracovat. Rozložili jsme stativy, někteří na několik pokusů, jelikož jim poryvy větru ty nezatížené stativy sfoukávaly. Nasadili jsme aparáty a dali se do práce. V této chvíli se ukázala další profesionální stránka lektorů. Nenechali nás chvíli na pokoji. A to v dobrém slova smyslu. Neustále nám všem stáli za prdelí a kontrolovali, co a jak děláme. Stále je zajímalo, jak pracujeme, zda všechno chápeme, v jaké fázi focení jsme, radili nám jak postupovat… A když říkám neustále, myslím tím neustále. (Podívejte se na fotku, kterou vyfotil Karel. Na ní je Honza a to hned na několika místech současně. Je to ten oranžový flek. Mimochodem já jsem úplně napravo.)
Člověk ani neměl čas si zdřímnout, což si mí spolužáci o mně mysleli. Já jsem totiž na rozdíl od ostatních rozložil stativ co nejníže k zemi, opřel jsem o něj batoh, foťák jsem napojil na telefon a lehl jsem si. To, že jsem ovládal foťák telefonem, mi umožnilo zaujmout pohodlnou polohu a vypadalo to, že píšu SMS a spím. Každopádně při zemi o dost méně foukalo a taky mé tělo stínilo větru, čímž jsem dosáhl minimálního roztřesení fotoaparátu a to je základní kámen úspěchu při focení hvězd. Zkoušeli jsme startails
a statické hvězdy. Naštěstí bylo docela jasno a měsíc neotravoval, tak to bylo gut. Kolem šesté hodiny se začínalo rozednívat, tak jsme se přesunuli na jiné stanoviště, kde jsme se věnovali focení panorámat. Viditelnost nebyla špatná a bylo vidět až k nám domů. Do Beskyd. Dokonce jsem viděl i světýlko na Lysé hoře, z čehož jsem byl takzvaně paf. Netušil jsem, že to je tak „blízko“. Zde se nám kluci opět věnovali na milion procent a radili nám různé fígle, jak fotit, co fotit atd. V jednu chvíli Honza povídá „koukněte se doleva na Praděd“.
Předvýchodovka z Pradědu
To Vám byla nádhera. Před východem slunce obloha krásně zářila. Tak jsem to teda cvaknul. Abych řekl pravdu, tak v této chvíli se již projevovala únava a focení jsem docela flákal. Nastavil jsem 5EBK (pětiexpoziční breketing) a cvakal jsem jak jelimán. Říkal jsem si, že z toho něco vytáhnu. A to byla chyba.
Doma jsem se hodně trápil a fotit bez koncepce je hovadina. To mi věřte. Na tom budu muset zapracovat na příštím WS, na který určitě pojedu!
Vrátili jsme se na Barborku kolem půl deváté. Akorát na snídani. Pojedli jsme a šli jsme se dospat. Nevím jak kdo, ale já spal opět cca hodinu. Po tak krásném a výživném odpočinku jsme šli na oběd a po obědě jsme pokračovali ve studiu tam, kde jsme skončili v noci. Takže opět několik hodin teorie jak zpracovávat fotografie, jaké programy jsou vhodné, jak je nastavit co dělat, prostě vše potřebné. Zde bych chtěl podotknout, že jsem byl v pasti. Hodně se to točilo okolo jednoho programu, který používají všichni, ale já ne. Nikdy jsem v něm nedělal a je to pro mě španělská vesnice. Asi tušíte. Ano, je to Photoshop. Ale naštěstí měli kluci připravené sylaby, které korespondovaly s prezentacemi, co nám předváděli a jako mustr to je super. Večer jsme již měli teorii za sebou, tak jsme se konečně mohli věnovat zábavě. Někteří šli spát, někteří šli nevím co, a pár nás zůstalo v restauraci s Karlem a Honzou a věnovali jsme se družbě. Kecali jsme o všem možném, samozřejmě hlavně o focení, ale ve chvíli, kdy jsme se dostali k tématu porovnávání WS Horáčka a Šmída s „konkurencí“, tak jsme to zabili. Tak jak tehdy jsem se snad ještě nikdy nenasmál. Byly to přibližně 2 hodiny nepřetržitého smíchu a ukázalo se, že pánové nejen že umí skvěle fotit, ale že se umí i skvěle bavit. Ale každá sranda jednou končí a jelikož už jsem měl dost naváto a doba pokročila, šli jsme spát. Ráno bylo v plánu, vzhledem k mlze, že půjdeme fotit potůček a splávečky.
Neděle, cca 9:00, snídaně a jdeme do terénu. V té chvíli jsem udělal druhou zásadní chybku. Vzal jsem si jinou bundu a v předchozí jsem si nechal destičku na stativ. Takže tuto část WS bych raději zapomněl. Tahal jsem s sebou kompletní výbavu a taková drobnost způsobila, že zbytečně. Potůčky bez stativu nemá smysl fotit, tak jsem se alespoň kochal. A musím říct, že bylo čím. Stezka kolem Bílé Opavy je boží. Pořád je na co koukat a připadal jsem si jako v jiném světě. Škoda, že jsem nemohl fotit potůčky. Tak jsem při čekání cvakl alespoň nějaké makro.
Ale tak procházka gut. Došli jsme do Karlovy Studánky a odtud jsme se nechali vyvézt nahoru busem. Všichni toho měli plná řídítka a pěšky se nahoru nikomu nechtělo. No a to byl konec WS. Pak jsme se sbalili a jeli domů.
Ale pozor. Konec WS to byl, ale nikoli konec práce Karla a Honzy. Jejich mentorování stále probíhalo a na jakýkoli dotaz mi ochotně odpověděli. Doma, když jsem zpracovával fotografie, jsem se dostal mnohokrát do ouzkých. Ale stačilo napsat, nebo zavolat kterémukoli z nich a rada na sebe nenechala dlouho čekat. Jen za jejich asistence jsem dokázal udělat mou zatím nejlepší fotku v životě. Jejím zpracováním jsem strávil asi 30 hodin a i když jsem si myslel, že už je hotová, tak mě Karel přesvědčil, že ji budu muset dělat znovu 😀
Tímto bych chtěl poděkovat Karlu Horáčkovi a Honzovi Šmídovi za jejich přístup a ochotu podělit se o své know how. To se vidí málokdy a ještě k tomu, když si uvědomíte, že to dělají za almužnu. Také děkuji spolužákům. Byli docela fajní a dalo se s nimi vydržet 😉
Tak a to je vše. Více o workshopech se dozvíte na:
www.karelhoracek.cz a www.smidphotography.com